První historickou zmínku o obci lze nalézt v urbáři frýdlantského panství z roku 1381 uloženém ve státním archivu v Děčíně. Tehdejší název obce zněl Lybenwerde. Známou začala být obec již koncem 14. století, kdy se začaly šířit zprávy o léčivých účincích zdejšího pramene. Hlavními šiřiteli byli poutníci, kteří se zde osvěžovali „Boží vodou“ cestou z Lužice do mariánského poutního kostela Navštívení Panny Marie v sousedních Hejnicích. Libverda se již tehdy mohla pochlubit slavnými hosty. Kromě saského kurfiřta Augusta I. k nim patřil český humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. Od konce 16. století zdejší minerální vody pomáhají pacientům ze všech koutů Evropy.

1. 5. 1992 vznikla akciová společnost a od té doby má lázeňský resort stále stejného českého majitele. 

Léčíme, relaxujeme, aktivně trávíme volný čas. To vše s respektem k místní lázeňské tradici a historii v malebné kotlině s překrásnými výhledy na vrcholky Jizerských hor.

Léčit, regenerovat, relaxovat a udělat něco dobrého pro své tělo i duši – toto je římská lázeňská filozofie prověřená věky. Tímto se řídil i zakladatel lázní Kristián Filip Clam-Gallas, duchovní přesah zajištoval již tehdy Klášter Hejnice. Na tyto hodnoty navazuje i současné vedení lázní a snaží se je nadále rozvíjet tak, aby péče o klienty reflektovala moderní trendy lázeňství, duševní regeneraci i splňovala nároky na kvalitní ubytování, stravování i aktivní trávení volného času.

Vznik skutečných lázní je spojen se šlechtickou rodinou Clam-Gallasů. Ti získali roku 1636 Frýdlantské panství od císaře Ferdinanda II. jako odměnu za věrnost císaři v tažení proti Albrechtu z Valdštejna. Roku 1757 umírá Filip Josef Gallas, který nemá přímé potomky. Dědičkou byla určena jeho manželka s tím, že po její smrti (1759) přejde majetek, erb a jméno na Kristiána Filipa, syna její sestry Aloisie z Clamu. Podmínkou úmluvy bylo, že si Kristián Filip i jeho potomci připojí ke svému jménu také jméno Gallas. V roce 1768 byl Kristián Filip potvrzen císařovnou ve vlastnictví gallasovských statků a erbů. Tak vznikla rodová větev Clam-Gallasů.

Právě Kristián Filip byl tím, komu se připisují první lázeňské stavby. Ty vznikají kolem roku 1760. Další lázeňské budovy, o kterých máme písemné zmínky, byly postaveny zhruba po dvaceti letech. V roce 1779 to byl patrový jídelní dům - Trakteurhaus s 28 pokoji a velkou jídelnou, večer proměňovanou v taneční sál (nesoucí název "Zum Helm", č.p. 69). V roce 1783 přibyla budova minerálního pramene ("Sauer Brunn Gebäude"). V letech 1789 až 1795 byly postaveny domy "Zum Schwarze Adler" (totožný s lázeňským domem "Slávie" zbouraným v 50. letech minulého století), "Turkenkopf" (12 pokojů, č.p. 82) a "Schlosshotel". Samostatně byly vybudovány budovy pánských lázní (8 dřevěných van pro muže) a dámských lázní (9 dřevěných van pro ženy).

olem roku 1800 nechal Kristián Filip pro sebe zbudovat promenádu a empírový zámeček s Clam-Gallasovským erbem, v němž v letních měsících pobýval. Nechal také vystavět divadlo, zámecké stáje (s místem pro 52 koní), kočárovnu (s místem pro 20 kočárů), kovárnu a pavilon nad Mariánským pramenem. Byla to klasicistní budova (č.p. 82) s dórským kladím a slunečními hodinami. V této budově byla umístěna pozlacená hlava Turka. Proto se jí říkalo Turkenkopf. Všechny budovy pocházející z té doby jsou vystavěny v klasicistním či empírovém slohu. Kristián Filip zemřel roku 1805. V rozvoji lázní i obce pokračoval jeho syn Kristián Kryštof. Díky podpoře rodiny Clam-Gallasů vznikla roku 1819 v obci samostatná škola.

V roce 1836 byl Libverdě zemským výborem udělen Statut léčivých lázní. V roce 1847 spojila Libverdu nová silnice se sousední obcí Raspenava a s Frýdlantem. V témže roce byla postavena dvoukřídlá kolonáda s dórskými sloupy na hranolových soklech pyšnící se ozdobnými glorietami. V roce 1868 byl otevřen Nový lázeňský dům (dříve Helm). Ten v roce 1911 zachvátil požár, následně byl zbourán a na jeho místě postaven modernější objekt, dnešní Clam-Gallasův Palác, v době socialistického lázeňství pojmenovaný „Ostrava“. O zábavu lázeňských hostů se starala lázeňská kapela, která zde hrála od roku 1783.

Koncem 18. a počátkem 19. století byly lázně natolik věhlasné, že do nich začalo přijíždět stále více známých osobnosti. V roce 1779 je navštívil samotný rakouský císař Josef II., v roce 1807 ruská princezna a velkokněžna Anna Fjodorovna. O sedm let později do lázní zavítal skladatel Carl Maria von Weber. Říká se, že zdejší okolí, zejména cesta k nedalekému Velkému Štolpišskému vodopádu pod vrchem Ořešník, ho inspirovalo k napsání části opery Čarostřelec (jiná verze říká, že se inspiroval Vlčí roklí, což je údolí Malého Sloupského potoka). Roku 1904 mu byla v lázních odhalena pamětní deska. V letech 1840-1843 v lázních pobýval také český vědec Josef Jungmann.

V roce 1771 proběhlo číslování domů. V obci v tu dobu bylo 68 domů. Do roku 1786 díky léčivým pramenům stoupl jejich počet na 78. Ke konci 18.století Kristián Filip vybudoval lázeňský park v anglickém stylu. Zde byl 22. července roku 1790 odhalen pomníček zakladatelům lázní a současně sedlákům, kteří postoupili pro zřízení lázní své pozemky. Pomníček měl podobu dekorativní vázy s hady postavené na vysokém hranolovém soklu. Na okraji parku stojí dodnes stará vykotlaná lípa s krucifixem.

Místní legenda o jednom tlustém kohoutovi aneb proč má Libverda ve znaku kohouta

Přijdete-li do Libverdy, podívejte se nejdříve na střechu Eduardova zřídla.  Uvidíte tam fešáckého kohouta, který byl v době, co toto vyprávím, docela zelený, jako střecha baráčku, na němž pyšně stál a ovšem i jako listí stromů v létě, takže splýval se vší tou zelení až hanba. Kdopak kdy viděl zeleného kohouta? Ovšem za časů aušperských býval ten kohout vybarven věrně, takže jej bylo vidět v zimě, v létě, jak se patří a jak si ostatně i zaslouží. Onen kohout na střeše Eduardova zřídla, to není pouhý obyčejný kohout výzdobný. Je to pomníček objeviteli libverdského zřídla. Kohout objevil prameny libverdské kyselky. A nebyl ani zelený, ani pestrý, ale především strašně tlustý.

Slyšte předávnou pověst o tom, kterak jeden kohout ztloustl, protože snídal první ze všech proslulou libverdskou kyselku.

Kdysi za dávných časů, kdy tudy vedla prázdnými divokými hvozdy stará pohraniční stezka, po které chodívali jenom hajníci a nebylo tu nikdež nic než skály, lesy, oblaka a zase lesy s hlubokými údolími, jimiž se čeřily hojné potoky, bublavé jako libverdský anebo divoké jako Štolpich, tedy v oněch dávných dobách bylo tu v těch místech, co dnes leží Libverda, také jen takové bažinaté údolí, ve kterém se podél potoka rozkládala širokým pruhem slatina a místy močál. Už tenkrát tu v těch místech bylo sídlo „salikvardy“, to jest takového hajníka, který neobcházel strážní pohraniční stezku, jako jiní hajníci, ale bydlel tu natrvalo a poskytoval pěším strážcům hranic hospodu a lože po únavné hlídkové cestě. Když už se tu „salikvarda“ usadil, založil si malé hospodářství. Jak se ten náš starodávný „salikvarda“ jmenoval, to už dávno nikdo neví. Hlavně, že ten první usedlík měl chalupu, kolem ní pár polí, nějakou louku, dvorek a na tom dvorku prasata, kterým se tu náramně dobře dařilo - i houf slepic, kterým kraloval kohout.

Ten kohout totiž jednoho krásného dne začal náramně tloustnout, jako když ho někdo očaruje. Salikvardovi, jeho ženě i dětem to začalo být nápadné, a tak začali toho začarovaného kohouta pozorovat. Sledovali ho, až přišli na to, že ta mlsná „pejcha" nechodí jako slepice pít z potoka, ale že si chodí do mokřiska nedaleko stezky, mokřiska ostatně hodně nepřístupného, houštinami stromů a křoví zarostlého, kam bylo dost nebezpečno jít, protože se tam půda pod nohami pořádně prohýbala a houpala. No ale kohouta - toť se ví i bahno unese, protože není těžký, byť by ztloustl sebevíc. Vrtěl salikvarda hlavou, co to může být za vodu, že z ní kohout tak tloustne - ale to ještě nebyl historie konec. Kohout stárl, ale byl pořád statný a plný života, jenže do sta let to přeci nevydržel, a tak jednoho dne vzal za své. Když ho salikvarda rozřízl, užasl. Tloušťka nebyla od tučnosti, ale za to v něm všechny vnitřnosti byly obrovské. I rozhodl se vyzkoušet vodu na sobě. Prosekal k studánce, jejíž hladina vybuchovala velkými bublinami, cestu. I tloustl a zdravý byl. Po čase nemohl salikvarda utajit studánku, a tak všichni hajníci chodili ze studánky popíjet. Dali tomu místu jméno Libverda a pověst končí.

Je-li z 15. či 16. století Vám nepovím. Je to vlastně vedlejší. Ten kohout na střeše Eduardova zřídla je hlavní.